U mě dobrý

Saturday, November 01, 2014

Tenhleten srpen, to byl vůbec nejhorší měsíc ever. Nejhorší v práci, nejhorší v osobnim životě, nejhorší zdravotně, finančně, existenčně.. 

Ještě že už za tři dny vypadne, otravný děcka přestanou halekat pod oknama a naklušou zpátky do tříd, tramvaje se uráčej jezdit v normálních lidskejch intervalech, takže budu moct do práce přijít zase jednou včas, a sluníčko přestane votravovat vedrem. A až se odkulí za vesmírnej kopec, přijde můj neoblíbenější kus z roku, září, říjen, listopad, prostě Podzim s velkym Pé. Ale ještě než tu bude, než si budu skákat v kalužích v botech, co rozhodně nejsou nepromokavý, a než si budu sbírat barevný listy, abych s nima nikdy neudělala nic užitečnýho, musim to léto nějak uzavřít. Nějak definitivně, aby se nemohlo vrátit. A aby všechno špatný zůstalo v něm, zavřený někde hodně hluboko. Otázka zní jak. 

A o 24 hodin později jsem si na ní odpověděla, ztracená někde mezi regálem s mezinárodní kuchyní a špagetama. Umim bejt singl. To je ta odpověď. 



Sestavila jsem si sama kus nábytku, abych si ujasnila, že k tomu nikoho jinýho nepotřebuju. Došla jsem si nakoupit a uvařila polívku, protože to ženský (co nejsou já) obvykle dělaj. Ven jsem vyšla natruc s neumytejma vlasama a nenamalovaná, hlavně proto, že jsem byla líná si pak ten fejkovej xicht smejvat, ale taky pro ten pocit hrdosti. Pro pocit, že jsem ještě nezapomněla žít sama za sebe. Zdá se to jak hovadina, ale občas tu schopnost člověk prostě ztratí. Anebo mu jí vezmou.
Takže když se vám pak do života (nebo do fronty v krámě) připlete člověk, co je sice dost mimo, má v kapsách houby a nesnáší nákupy, ale řekne vám do očí jen tak,  že jste krásná, tak vás to potěší. A třeba vrátí schopnost žít sám za sebe. Tak jako mně.

Kapitola uzavřena.


A o dva měsíce pozdějš, kdy jsem objevila nedopsanej článek, a kdy stejně neskáču do kaluží, na stole se mi válí shnilý, už ani nijak nezbarvený listí a umírám na zimu, jsem dokonale šťastná. 

Což mi pořád nepomohlo k tomu psát smysluplný texty. Bohužel. Ale ta chuť skládat slova a tvořit cosi bez hodnot, ta mě pronásleduje celou tu dobu. Ono to vypadá, že jsem mrtvá, plavim se na zaoceánský lodi nebo prostě na blog seru, ale realita je trošku jinde. Já na něj seru čistě z nedostatku žurnalistickýho sebevědomí. Myšlenky, inspirace, touha, náměty, chuť to všechno v mojí hlavě je, ale někde zahynul způsob, jakym jsem to dostávala ze sebe ven.

Takže co teď s tim ty jo. Zase to smazat a snažit se to napsat čtivějc, vtipnějc? Aha, jedenáct, zejtra do práce, tak na to seru. Nechám to tak, třeba to nakonec světu něco sdělí. Třeba to, že trpim maniodepresivní psychózou, stavem hluboký zhovadilosti a nezměrnou touhou šířit špatně sestavený idey mezi zbloudilý duše, co teď litujou, že tohle vůbec začaly číst. 

Whatever. Já jsem se konečně našla, dejchám, žiju, miluju sama sebe a miluju život, co žiju. A tak trochu za to může plakát v metru, co mi den za dnem křičel do xichtu - 

"Někdy musíš klesnout až na dno, abys poznal sám sebe. "


Buďte dobrý. 
H.

7 COMMENTS

  1. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete
  2. To je tak úžasně pozitivní článek! Mám radost. ^_^

    ReplyDelete
  3. Btw skvělá a pravdivá fotka. ;)

    ReplyDelete
    Replies
    1. juch, škoda, že ta záplava pozitivismu netrvá věčně :D

      Delete
  4. Mně bude zase chvíli trvat, než mi dojde, že jsem po dvou letech zřejmě zadaná ... Už ani neví, co to je.

    ReplyDelete
    Replies
    1. p.s. O nedostatku žurnalistického sebevědomí bychom si někdy mohly klidně pokecat nad kávou ...

      Delete
    2. Tak to jsem za tebe moc ráda, pamatuji si ze článků, jak tě ty chlapi trápili a ne a ne narazit na toho pravého. Takže držím palce, ať vám to klape ;)

      A s kávičkou souhlasím, určitě bychom byly schopné pokecat i o spoustě dalších věcí :)

      Delete

Zpátky do minulosti

Máš něco na srdci?

Name

Email *

Message *