Den pátý: dno

Friday, April 12, 2013

Předpokládám, že každý člověk na planetě někdy zažil (nebo zažije) pocit absolutního dna. Takový ten stav, kdy víte, že hůř už vám nikdy nebude. Ani já nejsem výjimkou, nicméně já si svůj pocit dna prožila v úplně špatný době.

Když mi umřel strýc, brečela jsem. Brečela jsem hodně a brečela jsem dlouho, protože jsem věděla, že tahle osoba mi v budoucnu bude hodně chybět. Ale necítila jsem ten pocit dna. Když mi onemocněla máma, neuronila jsem ani slzu. Nevím jestli jsem si v té době prostě jen nepřipouštěla, že by mohla odejít, nebo vůbec nepochopila, co se děje. Možná obojí. Ale ani tehdy jsem necítila ten pocit. Moje dno přišlo až ve chvíli, kdy po dvou letech skončil můj první vztah. V té době jsem už sice věděla, že je to tak lepší, ale trvalo dlouhých šest měsíců, než jsem tomu vážně uvěřila. Šest měsíců, kdy radost střídaly hysterické záchvaty breku, probdělé noci, zoufalé myšlenky a pocit, že jsem nikdo. Kromě mojí mysli, která byla beznadějně uvězněná v probírání se vzpomínkami, se i tělo rozhodlo rezignovat. Prakticky po měsíci se mi vracely angíny, antibiotika jsem brala celkem sedmkrát. Toužila jsem po pomoci, po záchraně, přála jsem si vypnout všechny city k němu, zapomenout na všechno a navždycky ho vymazat. Byla jsem ochotná udělat všechno, byla jsem ochotná stát se závislou na antidepresivech. Něco ve mně ale naštěstí vědělo, že jsem dost silná, abych se z toho dostala i bez nich.



Klasická deprese, řeknete si. Ale to je blbost. Deprese je nemoc. Já si ale nepřipadala nemocná, já si připadala mrtvá. Lepší to bylo jen mezi lidmi, tam jsem dokázala na chvíli zapomenout. Ale protože jsem měla z ničeho nic kvantum volnýho času a nevěděla, co s ním, trávila jsem ho většinou sama. Na vysvobození jsem čekala dlouho, přišlo zničeho nic. Takovej ten pocit, kdy se ráno probudíte a víte, že jste z toho venku. Nejde to popsat, ale vy to víte jistě na milion procent. Je vám zase fajn. Dokážete existovat, myslet, spát. A život vás zase baví..

Zpětně si tu beznaděj už ani nedokážu vybavit. Vím, že všechno s ním spojené je pryč. Vím, že jsem udělala všechno pro to, abych si jednou mohla říct takhle to mělo být a tys udělala maximum. A vím, že mě tahle zkušenost posunula dál. Člověk možná potřebuje jeden nebo víc takových stavů, aby se pohnul, začal znova a líp, našel sám sebe.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
zdroj obrázku: weheartit.com

2 COMMENTS

  1. Také mi skončil po dvou a půl letech vztah a i když jsem to musela vědět že to tak bude, tak jsem se s tím nemohla smířit více než půl roku. Měla jsem záchvaty breku, vzteku, beznaděje, samoty...také jsem byla ochotna si něčím "pomoci" ale neudělala jsem to. A přesně jak říkáš, pak to nějak přešlo samo. A jinak moc hezky píšeš a mám podobný to do list:)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Když končí něco, na čem si dlouho pracovala a co bylo tvojí součástí, je to vždycky těžký. Ale jsem ráda, že jsme se s tím popraly. Bude zase dobře! :))

      Delete

Zpátky do minulosti

Máš něco na srdci?

Name

Email *

Message *